Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Aktuální desku michiganských řezníků lze chápat jako restart. Už delší dobu jsem měl pocit, že kapela zabředla do určité rutiny, která se promítala jak na pravidelnosti nahrávek, které vycházely co dva roky, tak hlavně byla cítit na umělecké invenci nových alb. Dvě desky, které svítí nejzářivěji v téměř dvacetileté diskografii, tedy „Nocturnal“ a „Everblack“ se přeskočit nepodařilo. Hudebníci, soustředění kolem kytaristy Briana Eschbacha a zpěváka Trevora Strnada, se v uplynulých dvou dekádách řádně točili, nicméně před čtyřmi lety v sestavě zakotvila osoba, která současné tvorbě velmi přispívá. A ačkoliv se tato figura podílela již na předchozí desce, tak nyní se dokázala naplno propojit se všemi ostatními členy ansámblu a vytěžit ze sebe pro kapelu maximum. Tou osobou je osmadvacetiletý benjamínek souboru - Brandon Ellis, který delší dobu fungoval v ARSIS, ale mihnul se i v CANNABIS CORPSE nebo v koncertní sestavě FINNTROLL a SYLOSIS. Člověk by si skoro mohl myslet, že ARSIS jsou taková soukromá farma, kde si THE BLACK DAHLIA MURDER pěstují nadějné hudebníky, neboť i někdejšího kytaristu Ryana Knighta, kapela přetáhla právě z ARSIS.
Právě Brandon do kapely začal přinášet melodické linky a sóla, které odkazují k dřevní škole kytarových hrdinů a občas budí dojem až slabikářových postupů. Kytary tu spřádají síť melodických drbaček, s někdy okatě hitovými tendencemi a nad tím vším se občas prolétne sólo, které by se neztratilo ani v nejryzejším heavymetalovém rytířství.
Paradoxně tak THE BLACK DAHLIA MURDER nejmladší člen vrací na koleje death metalu a zahání veškeré deathcorové démony, kteří michiganské pronásledovali. Ačkoliv si dlouhodobě myslím, že přestože kapela často jezdila turné v rámci deathcorových Impericon cirkusů, tak ze všech účinkujících měla k deathcore nejdále.
Současně je zapotřebí říci jednu zásadní věc. Nečekejte nic originálního. „Verminous“ je řemeslně parádně odvedená práce a hlavně pak vyseknutá poklona metalovým klišé. U mnoha melodických linek mě cukají koutky při pomyšlení, jak lišácky si kapela půjčuje to nejlepší z pokladnice zlatého fondu death metalu. Ale proč ne. THE BLACK DAHLIA MURDER si prostě složili recyklát silných metalových hitovek, ze kterého je cítit láska ke kovové melodice. A ačkoliv může po čase trochu splývat, moc lepších alb v tomto ranku letos nevyšlo.
Recyklát silných metalových hitovek, ze kterého je cítit láska ke kovové melodice. Ačkoliv může po čase trochu splývat, moc lepších alb v tomto ranku letos nevyšlo.
7,5 / 10
Skladby
1. Verminous
2. Godlessly
3. Removal of the Oaken Stake
4. Child of Night
5. Sunless Empire
6. The Leather Apron's Scorn
7. How Very Dead
8. The Wereworm's Feast
9. A Womb in Dark Chrysalis
10. Dawn of Rats
Diskografie
Verminous (2020) Nightbringers (2017) Abysmal (2015) Everblack (2013) Ritual (2011) Deflorate (2009) Majesty (DVD) (2009) Nocturnal (2007) Miasma (2005) Unhallowed (2003) A Cold-blooded Epitaph (EP) (2002) What A Horrible Night To Have A Curse (EP) (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Metal Blade Records Stopáž: 35:53
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.